„Nech starosti koňovi, ten má větší hlavu”

Dříve jsem ani netušila, jaká moudrost se za tímto lidovým rčením skrývá…

Často nás ovládají a sžírají obavy, nejistoty a strachy všeho druhu. Obava o budoucnost, o práci, o bydlení, děti, vztah, finanční zabezpečení apod.
Tyto strachy někdy zaplní velkou část našich myšlenek. Věnujeme jim dostatek času, emocí a prostoru, aby mohli pěkně růst a vyvíjet se. Přijmeme je k sobě do rodiny, dělíme se s nimi o svůj čas a poskytneme jim zázemí.
A takto opečovávané a dobře našimi emocemi a myšlenkami živené strachy, obavy a nejistoty se mají čile k světu. Jsme ochotni v některých případech o ně i podělit se svým partnerem/partnerkou, dětmi, rodiči, přáteli apod.
A tak pomalu, ale jistě se strach, nejistota a obavy stávají nedílnou součástí našeho života. U každého v jiné míře. A tento společník se s námi probouzí, doprovází nás do práce, rozptyluje během dne a večer vedle nás věrně usíná.

A chceme to takto? Možná odpovíte – Samozřejmě, že ne, ALE….. Kdo chce hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody.
Ono zbavit se něčeho, co nám připadá „přirozené” a doprovází nás vlastně od narození není vůbec jednoduché, ale ani nemožné.

Už malým dětem se často říkají různé věty typu – „Pokud neuděláš to a to, zavolám na tebe bubáka, a ten tě odnese. Když se budeš dál chovat takto, budu moc smutná….
U větších dětí – Pokud nebudeš mít dobré známky, nic z tebe nebude… Podívej se na Aničku jak jí to jde, no a teď se podívej na sebe…
U dospělých – Do práce chodíme pro peníze… Láska je přežitek…

Tyto a podobné věty v nás zákonitě vyvolají emoce – prostě nějakou odezvu. Čím častěji se s nimi setkáváme, tím více je bereme jako fakt a sžijeme se s nimi. Pak je těžké udělat něco jinak, tak jak to chceme a cítíme my. Protože přece celý život slýcháme, že to má být a je takto a jinak je to špatně a nefunguje to. A co když to přece jen uděláme po svém? Nebude to chyba? Nebudu toho litovat? A zase je tady náš věrný společník „strach”.

Možná se nabízí otázka, jestli obavy, nejistota a strach jsou opravdu tak špatné. Vždyť nás do určité míry chrání, regulují a nastavují mantinely…
Pojďme zavřít oči a představit si, že naše obavy si sbalily ranečky a odjely na prázdniny.  Jak se cítím? Co mám chuť udělat jinak? Samozřejmě můžete cítit určitou prázdnotu, ale prázdné místo lze nahradit….
Moje práce mě nudí, nenaplňuje, ale mám ji jistou a živí mě.  A jak bych se k této situaci postavil/a/, kdyby tam nebyla obava, že nelze najít práci, která mě bude bavit, naplňovat a přinášet mi dostatek financí?
Ve vztahu nejsem štastný/á/, ale partner/ka/ je vlastně celkem fajn, nebije mě, nejsem sám/a/, nepije, má práci. Jsem na tom v podstatě ještě dobře. A jaké by to bylo, kdyby neexistovala obava, že nemohu mít partnera/ku/, se kterým si budu výborně rozumět, budu s ním rád/a/ trávit čas, těšit se na něj/ní/ a náš vztah bude naplněný?

Zase můžete namítnout. No je to hezká představa, ALE….
I zde platí, všechno má svůj čas. Může se stát, že prostě na takovou změnu ještě nejste připraveni. A to je v pořádku. K určitým rozhodnutím se musí dozrát.
Pokud si myslíte, že je čas se posunout dále a nemáte zájem, aby se obavy vracely z prázdnin, ale na dobu neurčitou tam zůstaly, čtěte dále.
A vy ostatní, klidně čtěte dále také, třeba přece jen to „ALE” se může také začít rozplývat…

Ráda bych vám ukázala, jak to jde dělat jinak. Neříkám, že je to jednoduché a že to bude fungovat hned. I zde platí – „Cvičení dělá mistra a trpělivost růže přináší”.
Důležité je chtít a vytrvat…

V první řadě je podstatné, si své strachy uvědomovat.Kdykoliv mě přepadne nějaká vtíravá obava, hned si uvědomit její přítomnost.
Může to znít zvláštně, ale toto je opravdu začátek úspěchu. Příliš často je nejistota, pochyby a obavy naším hostem, že je vnímáme jako něco zcela běžného a jako naší součást, takže vlastně kolikrát si je plně ani neuvědomíte.

Tyto pocity mají jednu společnou vlastnost – čím více je „krmíte”, tím lépe prospívají a rostou. A jen tak neodejdou. Proč vlastně? Je jim s námi dobře – mají veškerou potřebnou péči a pozornost.
Zkoušeli jste někdy pomyslet, kde byste mohli být, kdybyste měli trochu více odvahy? Kdybyste se tenkrát odvážili rozhodnout jinak?
Dokud žijete, je vždy čas na změnu a změna přijde vždy ten v pravý okamžik.

A jak se tedy obav, strachů, nejistot zbavit? ODEVZDAT JE. Prostě je poslat na dovolenou s jednosměrnou jízdenkou.

Nyní vysvětlím, jak prakticky na to.

Řekněte nahlas Vaše obavy, nejistoty a strachy, pojmenujte je. Poproste o pomoc, odevzdejte je a projevte důvěru v to, že vše dopadne, jak nejlépe může. důvěru v lepší zítřky, no vlastně již v lepší následující okamžiky…

Možná jsem to vyjádřila moc abstraktně, takže vám popíši, jak to dělám já.
Zklidním mysl /toto chce trénink, nejde to hned, ale vůbec to nevadí/, jelikož vím, že tímto okamžikem už to bude dobré a nemám se čeho bát.
Naváži kontakt s bytostmi, kterým věřím a o kterých vím, že mi pomohou. Je jedno koho oslovíte vy – Boha, anděli, vesmír, osud, víly, skřítky….
Popíšu jim mou situaci, řeknu své pocity, strachy, emoce, obavy, nejistoty a odevzdám je. Prostě je nechci, jelikož vím, že mě akorát brzdějí, užírají mi čas, který mohu strávit mnohem efektivněji a lépe, třeba s rodinou, se svými zájmy, dobrou knihou apod.
Poprosím o pomoc a vyjádřím důvěru v to, že jejich pomoc přijde a že si jí moc vážím. Je důležité to provádět s důvěrou, úctou a pokorou /pokud to nejde hned ze začátku, nevadí, nemusí to být hned dokonalé/
Nakonec ukončím „rozhovor” poděkováním.

Mě osobně trvalo léta, než jsem přišla, jak vlastně na to. Často jsem si říkala, že něco tak jednoduchého přece nemůže fungovat.
Nyní se stále častěji přesvědčuji, že jednoduché věci fungují nejlépe.

Ze začátku je dobré to zkoušet na nějakých „menších” starostech, kde uvidíme  vlastně téměř okamžitě výsledek, pokud celý proces provedeme „správně”.

Pro mě je zcela typické, že hledám velmi často klíče. Tím velmi často myslím, že prakticky denně a většinou pár minut před tím, než potřebuji odjet. To pak lítám po domě, jsem zpocená až na pr… (no víte kde :)), nadávám, hledám všude, při tom hledání udělám hroznej binec.
Určitě nějakou podobné situaci (byť třeba s jinou intenzitou) zažíváte také. A právě na takovýchto situacích se následující technika učí nejlépe.

Důležité je zachovat klid – ovládnout emoce (je to celkem těžké, hlavně zpočátku) doporučuji soustředit se na svůj dech. NÁDECH, VÝDECH, NÁDECH, VÝDECH
Nic jiného nevnímat, stačí třeba jen 20 vteřin. Donutí vás to na chvilku zastavit.
Pak si uvědomte, že je vše v pořádku a vše dobře dopadne. Klidně si to vyslovte nahlas (nevadí, že tomu zpočátku nevěříte, to se naučíte časem)
Pak poproste někoho z „bytostí”, kterým důvěřujete o pomoc – může to být Bůh, vesmír, víly, andělé… záleží na vás. A důvěřujte jim – mohou vám. Prostě jim svěřte své starosti a už se jimi netrapte. Tím přestanete „přiživovat” Vaši situaci negativními energiemi.

Vysvětlím tento bod trošku podrobněji. Představte si, že jste se ztratili v lese. Nemůžete najít cestu, máte hlad, žízeň a jste unavení, propadáte skepsi, zmocňuje se vás úzkost…
Najednou se objeví milý dobrosrdečný člověk znalý oblasti, kde jste se ztratili. Uklidní vás svým přístupem a vystupováním a doprovodí z lesa ven. Jak jste se cítili, když se najednou objevil člověk ochoten vám pomoci? Pravděpodobně z vás opadli starosti, projevili jste mu důvěru a cítili úlevu. Najednou vám už situace nepřipadá tak bezvýchodná a frustrující. Jelikož na to nejste sami.
A tak je to i prosbou o pomoc k jiným bytostem.

V případě ztracených věcí mě napadá taková alternativa – modlitbička směřována k sv. Antonínovi, patronu za nalezení ztracených věcí.
„Svatý Antoníčku, prosím, pomoc mi najít ztracenou věcičku”. Funguje také znamenitě.

To jakým způsobem poprosíte, je zcela na vás. Žádná univerzální formulace neexistuje. Důležitý je záměr a důvěra.
A co se týče mých klíčů, většinou je nyní za pár minut najdu, vlastně bez hledání. Prostě poprosím a počkám…. Během chvilky prostě se bud „samy” objeví nebo najednou vím, kam se kouknout.

A stejně to funguje i u ostatních „věcí” – problémů, situací, životních zkoušek a křižovatek….

Děkuji za přečtení mého článku a přeji vám všem krásné dny. S láskou a úctou Petra

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *